Existující koncept politického systému říše, který Masaryk nazýval ‚policejní stát‘, Češi nemohli přijmout jak z hlediska pudu sebezáchovy, zodpovědnosti za úroveň své kultury a jazyka, svobody, demokracie, tak z hlediska svých potřeb a možností k pozitivnímu rozvoji, které byly nutně svázány jak s větším stupněm nezávislosti na centrální vládě v oblasti finanční i celkového rozhodování o vlastních záležitostech, tak s větším stupněm politické demokratizace říše. Odmítal jako hluboce nepravdivé, že se Češi rozvíjeli pozitivně jen zásluhou vlivu Němců, ale naopak mnohokrát zdůrazňoval, že se Češi rozvíjeli hlavně vlastní iniciativou, z vlastních prostředků, a navzdory politickým podmínkám.V prvním i v druhém projevu Masaryk nepřímo i přímo obvinil Austroněmce, že jim jde o zachování říše jen potud, pokud ta zachová jejich privilegia a vládnoucí postavení, jinak že jim je osud říše lhostejný. Jejich postoje během první světové války ukázaly, že měl pravdu.

Masaryk požadoval, aby se Němci v říši vzdali myšlenky své superiority a zahrnuli do svého politického myšlení spravedlnost a mravnost. Snažil se je přesvědčit, že soustředění se na potlačování pozitivního rozvoje neněmeckých národů oslabovalo celou říši. Jmenoval řadu německých autorů, kteří poněmčení či dokonce vyhlazení Slovanů, zvláště Čechů, propagovali ve svých spisech či projevech. V některých se dokonce implicitně počítalo s tím, že se Rakousko stane součástí Německa a Německo bude expandovat. Tato politická teorie vlastně odrážela Bismarckovu i Wilhelmovu praxí. Masaryk se především obával značného vlivu, které tyto „systematicky pěstované názory“ měly na německou veřejnost a mládež. Nedemokratický vliv Německa a následky „zdivočení zahraniční politiky za Bismarcka“ považoval zároveň za největší překážku federalizace Rakouska, podobně jako přijetí německé (původně metternichovské) teze, že vnitřní politika se musí přizpůsobovat zahraniční politice, s podtextem, že ta je vždy výbojná. To bylo v rozporu s demokracií, kde je vždy důraz na rozvíjení kvality a úrovně většiny lidí i společnosti. Od r. 1892 i v Delegacích byly jeho projevy velmi kritické vůči rozdílům mezi slovy vlády a jejími činy, zvláště na Balkáně. Na konkrétní evidenci ukazoval, že slova o civilizační misi Rakouska jsou pokryteckým zastíráním hrubého vykořisťování. Také odmítal názor proponovaný od 60. let, že Němci a Maďaři byli v říši silou integrující a státotvornou, a ostatní národy silou desintegrující. Obecné pohoršení mezi neněmeckými národy říše vzbuzoval postoj Ernsta von Plenera (vůdce austroněmeckých liberálů), který chápal snahy neněmeckých národů o vlastní pozitivnější rozvoj jako projevy „nacionalismu“.

Masaryk vyznával demokratickou orientaci, v níž se moderní stát měl orientovat hlavně na pozitivní řešení vnitřních problémů, včetně sociálních, což vyžadovalo značnou autonomii historicky se vyvinuvších národních celků. Do tohoto konceptu politiky samozřejmě spadala i ,česká otázka’, která se k nelibosti austroněmeckých poslanců, stala převažujícím tématem v říšské radě.

Masaryk nikdy neodmítal české státní právo, ale v této době klade více důrazu na ‚přirozené právo‘ národů na svou důstojnou a případně samostatnou existenci, což bylo důležité z hlediska tak zvaných ,nehistorických národů‘. V obsahu ,přirozeného práva‘ spatřoval sepětí s úsilím o rozvíjení úrovně celého národa a se zodpovědností za tuto úroveň. Určitou úroveň každého národa pak spojoval s jeho možnosti na politickou samostatnosti. Podivoval se i nad tím, že Němci chápou rychlý pozitivní rozvoj slovanských národů v říši jako ,své znásilňování‘. „Pánové, nechceme být tolerováni, nechceme být považováni za zlo, jehož se nemůžete zbavit. Chceme být uznáni za plnoprávné občany tohoto státu, chceme být v Rakousku se svým českým způsobem a svérázem bez výhrad plně uznáni.“ „ Je–li národ utlačován, je přirozené, že všechno myšlení, všechny síly národa zápasí o uplatnění jeho individuality. A tak vzniká boj mezi utlačovaným a utlačovatelem, jehož žalostným výsledkem je promrhání života...“ K nelibosti Národních listů a mladočechů kolem Julia Grégra, kteří zcela ztratili víru, že skutečný spravedlivý smír je s Austroněmci možný, v podtextu Masarykových projevů stále něco z této víry do budoucna zůstávalo. Ale jeho postoj k vládě zůstával již značně nekompromisní. Například ve svém více jak dvouhodinovém projevu 20. března 1893 odsoudil centralismus jako prostředek nadvlády Austroněmců nad ostatními, a jako příčinu stagnace a zbytečného napětí mezi národnostmi v říši. Na druhé straně však odmítal také politický radikalismus, vyznávaný částí české mladé inteligence, neboť sdílel názor Havlíčka, že radikalismus dává příležitost vládnoucí moci potlačit s radikalismem i úsilí neradikální, ale směřující ku prospěchu veřejnosti.

Druhou oblastí, kterou Masaryk vnímal jako nezbytnou podmínku k rozvoji demokracie byla komunikace politiků s veřejností za účelem její informovanosti, zvyšování politického vzdělání a dospělosti obecně. Masaryk byl velmi svědomitý pokud jde o kontakty se svými voliči, i když kontakty nebyly příliš početné. Solidní práci směřující k šíření důležitých znalostí, demokratických hodnot a informací o práci zastupitelských institucí, považoval za základ této komunikace a za důležitý prostředek politického vzdělávání. Tento aspekt byl již součástí politického programu realistů z r. 1889. Jeho projevy, zvláště v prvních letech, mají poměrně široký historický kontext, odrážejí filosofii ,realismu‘ zachovat z minulosti vše pozitivní, dobírat se znalostmi k podstatě problémů, a pečlivě vybírat takovou filozoficko–politickou orientaci, která vede k pokroku bez radikalismu, extrémů a negativismu. Již od r. 1892 věnoval pozornost také situaci na Moravě, a snažil se tam s několika kolegy založit lidovou stranu, podobně liberální a demokratickou, jako byla mladočeská.